Softwarová architektura

Několik rozhodnutí bude později velmi drahé vzít zpět.

Dokud nepadnou, vypadá všechno stejně možné. Potom je polovina cest zavřená a nikdo si nepamatuje, co přesně se za tu zbylou zaplatilo.

Ke každému rozhodnutí patří i cena za to vzít ho zpět. Ne „správně, nebo špatně“, ale kolik bude stát změnit názor za rok. To je jediná otázka, která odděluje architektonické rozhodnutí od otázky vkusu: vkus se dá vzít zpět za den.

Hranice se vedou tak, aby dohromady pokryly všechno a nepřekrývaly se. Oblast, kterou vlastní dva lidé, nevlastní nikdo. Nezůstává území nikoho: každá část systému má někoho, koho se na ni zeptáte.

Zapisuje se to tam, kde je kód, ne do zvláštního dokumentu. Dokument vedle kódu se od něj během pár měsíců rozejde a pak se hádá s každým novým rozhodnutím. Rozhodnutí zapsané uvnitř té věci, o které rozhoduje, žije tak dlouho jako ta věc.

Staví se, nekreslí se. Architektura se zkouší tím, že z ní vzniklo něco funkčního. Zbytek je názor.

Rozhodnutí, která si příští najatý člověk přečte i bez vás, a hranice, které vydrží výměnu týmu.

Jeden dva objekty spolkly půlku systému. Rozebraly se na třináct samostatných částí — bez zastavení produkce a bez přepisu systému, kterému bylo osm měsíců a stavělo ho osm lidí.

Od předání uplynuly měsíce a architektura pořád odpovídá kódu.

Jinde drželo padesát aplikací pět lidí. Jeden způsob, jak stavět, jeden, jak vydávat, jeden, jak konfigurovat. Když prostředí změnilo požadavky, aplikace se skoro nepohnuly: změnila se jedna tenká vrstva, u všech stejně.

Schéma nebo dokument jako výsledek práce. Architektura, která se nepostavila, není architektura, ale názor.

A není to sjednocování pro sjednocování: co nedělá problém, zůstane schválně různorodé.

Pojmenujte rozhodnutí, které musíte udělat a bojíte se ho. A co se stane, když se za rok ukáže jako špatné.